O princeznách a princech, královnách a králích anebo třeba o drakovi s hodně hlavama se toho nahrálo už dost. To všechno už děti znají. A rodiče, bez kterých pohádky nejsou tak úplně ono, taky. Pro tentokrát to ale všechno bylo jinak. Taky se koukalo na pohádku, ale ne na jen tak ledajakou – hrála se Hvězdná pohádka. Proč Hvězdná? Protože se to v ní hvězdami a hvězdičkami jenom hemžilo. Prosvištěl Velký vůz, za ním cupitala Kuřátka, zavrčela Velká medvědice nebo se ukázaly kometa parádnice (ta nedala jinak, než že se jí musí uplést parádní cop) a hvězda “stálice” – ta, jak se ukázalo, je pěkný mlsoun. Jenže ono to s hvězdami není jen tak – kdo měl kolem podia ruce a nohy, musel hvězdičkám pomáhat. Jednu děti dokonce učily slušnému chování.

Všechny děti věděly, že ve dne se na hvězdy nekouká, to svítí sluníčko. Ale říkejte to malým hvězdičkám. To se jedna chtěla kouknout, jak to jde dětem ve škole, pffffff – a sluníčko ji spálilo. Nezbylo nic jiného, než ji sundat z oblohy (a že byla opravdu hodně vysoko, zavolaly děti na pomoc až z daleké Afriky dlouhokrkou žirafu Žofii), udělal se nový kabátek a hvězdička mohla zpátky za ostantími. Příště si dá jistě pozor. A i děti ví zase něco víc. Velká medvědice ani Kuřátka je už nepřekvapí.