Vyhlazovací tábor Osvětim (známý také jako Auschwitz I a Auschwitz II – Birkenau) je zřejmě největším přešlapem v dějinách lidstva, alespoň v těch novodobých.  Od roku 1979 je komplex táborů Osvětim – Březinka zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO. Pro zájemce je až na několik dní v roce přístupný denně, ale pro velký zájem je lepší si prohlídku zarezervovat. Stejně tak to je i v případě zájmu o průvodce v někerém z cizých jazyků.

Všudypřítomná tísnivá atmosféra na návštěvníky doléhá na každém kroku, o to více pak v jednotlivých barácích (v prvním táboře jsou různě tématicky zaměřeny). Když už máte venku při pohledu na krásně zelený sestříhaný trávník, rozkvetlé keře a stromy (návštěva v období jara) pocit, že není tak zle, stačí jen o kousek pootočit hlavu a zahledět se do ostnatých drátů, lemujících tábor nejen zvenčí, ale i všudemožně venitř. Vrcholem je pak návštěva druhé části tábora, Auschwitz II – Birkenau, kde ze země trčí desítky cihelných komínů, jediné pozůstatky po dřevěných barácích, barácích, kde živořili tisíce věňů.

Pro návštěvníky by mohla být zajímavá informace ohledně fotografování. Vstupní tabule sice hlásá zákáz pořizování foto i video záznamu ve vnitřních prostorách, ale není to tak úplně pravda. V barácích je pouze zakázán blesk, jinak je fotografování povoleno. Jediné místo, kde fotografování není z pietních důvodů dovoleno, je barák č. 11, barák smrti (resp. jeho podzemní, nejhorší část). Za fotografie z tohoto místa podle všeho postihy nejsou, jedná se o důvěru k návštěvníkům. I tak se najdou tací, kteří toto pravidlo nectí. Bohužel.